Vargha Renáta

Pořídit si auto a naučit se (již podruhé) jezdit je docela dobrodružství. Já takové dobrodružsvtí teď prožívám.
Před třinácti lety jsem získala řidičák - musím se pochlubit, že v Praze a hned napoprvé, což mě tenkrát dosti překvapilo.
Na 13 let to byl poslední den, kdy jsem seděla u volantu (auto totiž nebylo k dispozici). A letos nějak dozrál čas a rozhodla jsem se, že to tak nenechám a znovu se naučím řídit a koupím si auto.

Výběr auta a autoškoly
A prnví dilema byla na světě: nejdřív řešit auto nebo autoškolu (kondiční jízdy). Koupím-li si nejdřív auto, tak ty kondiční jízdy již musí být a není cesta zpět. Budu-li chodit nejdřív na kondiční jízdy, tak se může ukázat, že na to nemám ...
Rozhodla jsem se pro pořadí: 1.autoškola, 2.auto.
To co jsem věděla, že chci chodit do autoškoly, kde se dá platit s Flexipassy. Tahle podmínka byla docela vhod, protože autoškol je habaděj ... tak podle čeho si nějakou vybrat. Tato podmínka dosti zúžila výběr ... a když jsem k tomu přidala i lokalitu, tak výběrem prošla snad jen jedna autoškola. Tak jsem na přelomu červen/červenec zkusila své štěstí tam. Vysvětlila jsem svou situaci. Ptali se mě, kolik těch kondičních jízd budu chtít. Řekla jsem, že pokud učitel neřekne po 5.hodině, že udělám dobrý skutek, když toho nechám, tak asi jich bude docela hodně, protož začínám od nuly ...
Narazila jsem na fajn učitele, celou tu dobu jsem obdivovala jeho trpělivost, přístup, lidskost (protože jsem slyšela tolik příběhů z autoškol, který nebyly zcela veselé). A jelikož ani po páté hodině neřekl nic o tom dobrém skutku, tak jsem začala řešit ten druhý bod: auto.

Než o tom něco napíšu, ještě pár maličkostí ke kondičním jízdám. Na druhé hodině jsem zjistila, že já asi řídím ráda (jen neumím) ... není to ta nejlepší kombinace, ale dá se s tím něco dělat. Je zajímavé, že jsem se nebála, ráda řídila, měla jsem dobrého učitele ... a přesto každý den, kdy jsem šla na kondiční jízdu, prožila jsem stejný příběh (dosti prozaický): nezávisle na tom, kolikrát a kdy jsem byla přes den/předtím na toaletě, jakmile jsem se dostala do ulice, kde byla autoškola, tak se mi zase chtělo. Ale u autoškoly nejsou toalety... (tak jsem si párkrát říkala, že kdybych znova musela hledat autoškolu, tak už bych měla další podmínky, musí tam být toalety ... ale to všechno jen teoreticky, protože potřetí do autoškoly už opravdu nechci - resp. maximálně pár hodin kvůli zvládnutí nějaké konkrétní situace).
 

A k tomu výběru auta: Docela rychle jsem měla jasno v tom, že ojetých se bojím, takže budu se dívat po nových. Líbily se mi Golfíky, ale ty jsou drahé (Líbí se mi třeba  i Audi Q7 ... ale to je mimo moji ligu). Na druhém místě byla Fabie (další místa nebyla obsazena). Tak jsem na jednu červencovou sobotu domluvila návštěvu několika autosalonů, kde prodávají Škodovky.  Předem jsem jim napsala, že potřebuji vysvětlení pro blbé - to už nemuseli vědět, že mám doktorát z fyziky (to mi stejně nepomůže při výběru auta).
A jak jsem o tom začala mluvit ve svém okolí, že jak (na ženskou) neobvyklý program mám na sobotu, tak jsem se dozvěděla, že několik lidí si poslední dobou koupil Hyundai a jsou spokojeni. Tak jsem svůj seznam autosalonů rozšířila o další dvě, kde prodávají i tuto značku.
Přišla ta sobota ... ráno od osmi jsem chodila po autosalonech. Ještě dopledne se ukázalo, že Fabii zrovna nabízejí v takových barvách, které se mi nelíbí (a jediné, v čem jsem měla jasno resp. představu, to byla barva/barvy auta)..
Lehce před polednem jsem uviděla Hyundai ix20 ... byla to láska na první pohled (ale asi jen proto, že jsem předtím neviděla ix35 ... to by ale stejně nemohlo vyhrát, protože je dost drahé).
Ale byla jsem statečná a šla jsem i do ostatních autocenter, kde jsem již měla domluvenou schůzku. Tam už ale velkou šanci neměli.
Večer bylo rozhodnuto. Následující úterý jsem šla objednat to Hyundai ix20 (benzín, 1.6, barva: Hazel Brown).
Bylo mi řečeno, že dodání za 6-8 týdnů. Tehdy jsem dostala info, že automobilka sbírá objednávky každé pondělí.
Podle těchto informací jsem vypočítala, že auto by mělo být v druhé polovině září. A podle toho jsem plánovala kondiční jízdy v autoškole a plány na září/říjen.
Začátkem září jsem napsala do autosalonu, zda se již dá vědět, jestli to bude v půlce nebo koncem září. Dostala jsem odpověď, že výroba je naplánovaná na 3.-4.týden v září. V pondělí 5.týdne v září jsem znova psala do autosalonu a ptala se jaké mají být další kroky. Jaké bylo moje překvapení, kdy jsem se dozvěděla, že auto ještě není vyrobeno a výroba je potvrzena na 1.týden v říjnu (+info, že automobilka sbírá objednávky jednou za měsíc a neví se předem, kdy se systém uzavře pro nové objednávky ... to mě tak trošku rozčílilo a žasla jsem, že v dnešní době je takový přístup možný .... ale evidentně je).
Což se nakonec i stalo, auto opravdu vyrobili (kdyby ne ... už jsem byla připravena sehnat kontakt na automobilku a napsat tam co si o jijich systému myslím ... i když nejsem tak naivní, že bych si myslela, že by to pomohlo) ... ale do autosalonu dorazilo až další čtvrtek (kolegové v práci se mě už ptali, jestli ho nevyráběli místo Nošovic v Korei ...). V autosalonu můj případ byl asi evidován jako "průšvih", tak vycházeli vstříc jak jen mohli (auto připravili hned, dostala jsem plnou nádrž benzínu).
Mezitím jsem řešila problematiku pneumatik a kol. Co asi má odpovědět ženská, která o autech toho moc neví a ptají se jí na litá/plechová kola ...
Já jsem napoprvé  neřekla nic. Nejdřív jsem volala bráchovi ... on ale použival maďarské výrazy (což je pochopitelné, když je Maďar ... a to doopravdy ), v autosalonu na mě mluvili česky ... a mapování některých výrazů nebylo jednoznačné.
Tak jsme prošla telefonní seznam v mém mobilu a volala česky mluvícím známým. A pak nakonec jsem využila i služby strýčka Googla. A bylo rozhodnuto: plechové kolo + zimní pneu, lité kolo + letní pneu.

Převzetí auta - den první
Přišel den D ... v mém případě 11.října 2013. Volali z autosalonu, že auto je připraveno, vyleštěno, ... a ve dvě můžu převzít. To je čas takový, že jsem od nikoho nemohla chtít aby tam se mnou jel a pomohl třeba na cestě domů .... Tak jsem vyrazila sama, že ty 4 km bych po více 40 kondičních jízdách měla zvládnout. Lehce před 16:00 přišla ta chvíle, že auto opustilo budovu autosalonu. Pršelo. Pan prodejce vyjel z budovy a zastavil to auto před budovou, že mohu odejít .. já mu řekla, že tak rychle to nejde, ať zaparkuje to auto, protože než já tam nastavím co je třeba a získám odvahu, abych vyrazila, ... to chvíli bude trvat a nechci tak dlouho překážet zkušenějším řidičům.
Tak jsem vše nastavila. V této chvíli jsem (ještě) byl v pohodě. Vyrazila jsem na cestu domů. A to se začaly objevovat problémy. Zamlžená okna, zamlžená zrcátka ... nikdy jsem to předtím nezažila a nebyl čas studovat manuál, co s tím ...). To auto chcíplo na každé křižovatce minimálně dvakrát (no jo, pedály reagovaly jinak, než ve Fabii v autoškole). Po druhém chcípnutí už jsem byla plná stresu (předtím ani jednou jsem se nebála sednout si do auta a teď to přišlo ... ne zcela dobře načasovaně ... a budu muset to nějak překonat) ... a tušíte, jaký to měl následek ... ještě více chcípnutí. Na každé křižovatce, kde jsem dostala červenou, jsem uvažovala o tom, že až dorazím domů, hned podám inzerát, že prodám auto, které jsem neměla ani jednu hodinu. No, nějak jsem dorazila k baráku, kde bydlím a kde mám parkovací stání. Už tušíte, co byl dalším problémem? Ano. Parkování. Většina z vás asi ví, že garáže v obytných domech jsou navrženy tak, že šířka parkovacího místa minimální možná ... Asi po třetím pokusu se mi to parkování i povedlo (naštěstí v garáži nebyl provoz). To jsem se oddychla. Ale jen na chvili, protože jsem narazila na další problém. Nemohla jsem vyndat klíč ze spínací skříňky (nebo jak se tomu říká). Tak jsem volala prodejci do autosalonu. Telefon nebral. Volala jsem kolegovi, který má stejné auto. Telefon nebral. Volala jsem bráchovi. Nevěřil mi, že to nejde. Tak jsem tam seděla, říkala si "času mám dost", jednou snad někomu dovolám a poradí mi. Ale udělala jsem ještě pár pokusů s klíčkem. A náhodou jsem přišla na to, že nejdřív musím zatlačit a pak otočit ještě k sobě (ta skříňka má totiž 4 polohy a ne tři jak se píše v učebních autoškol).
Neumíte si představit to štěstí, když jsem vystoupila z auta a zamkla dveře ... Mráčkem nad tím štěstím byl to, že nějaká kontrolka uvnitř svítila ... pak se asi po minutě zhasla (pak jsem se od kolegy dozvěděla, že to je OK - je to jen jakási indikace toho, že dvěře jsou zamčeny).

Doma jsem si sedla do pohodlného  křesla a rozhodla se, že se jen tak nevzdám, že auto hned neprodám a druhý den vyrazím do okolních tichých ulic a budu trénovat (na neděli jsem totiž měla naplánovanou cestu do Radonic a když jsem kamarádce řekla, že možná auto radši nechám doma a pojedu tam s MHD, tak řekla, že to se budou zlobit...).

V tom křesle jsem se rozhodla, že se bezpodmíněněčně musím koupit nálepku Začátečník ( a místo SPZ bych mohla mít třeba velký nápis "omlouvám se" ... a opravdu se všem omlouvám, koho na silnicich zdržuji, ale nedá se nic dělat, někde tu rutinu získat musím a v obyváku to nebude ...)

Večer jsem dostala od sestry email, ve kterém psala, že se mi teď splnil jeden sen. Což je asi pravda, ale říkala jsem si, aby to nakonec nebyl "zlý sen"....

Trénink - den druhý
V sobotu jsem dělala všechno možné, abych oddálila chvili, kdy jsem do těch okolních ulic měla vyrazit. Dělala jsem všechny práce, které dělám nerada. Protože všechno bylo lepší, než jít dolů a sednout si znova do auta a zažít ten stres při každém rozjezdu....
Jsem ale holka odvážná (až tak moc ne, ale v tomto ohledu ano), tak po jedenácté hodině k tomu došlo. Vyrazila jsem. A trénovala asi hodinu a půl. V polovině případů (rozjezdů) to auto nechcíplo. Což oproti pátku byl velký úspěch.
Po hodině a půl už jsem na víc neměla, tak jsem jela domů (a koupila si tu nálepku Z). Naštěstí auto z vedlejšího parkovacího místa odjelo, takže jsem měla skoro neomezené možnosti zaparkovat to auto na svoje místo (zcela neomezené to nebylo, protože z levé strany parkovacího místa je betonový sloup.
Odpoledne jsem hledala rady na internetu, studovala mapu - cestu do Radonic a zpět. A zjistila jsem, že nejrychlejší a pro mě nejjednodušší cest a zahrnuje i placené úseky. Tak jsem se rozhodla, že si koupím měsíční dálníční známku (které určitě využiju, protože mám naplánované další cesty, kde musím i na dálnici). Tu známku na první pumpě neměli. Na druhé naštěstí ano. Ale zase nastal problém. Na tu známku se musí  napsat SPZ. A to já  ještě nemám ... mám jen takovou převozní značku, SPZ bude za pár dnů... Tak jsem sice tu známku měla ale ...

První delší cesta - den třetí
V neděli jsem měla v plánu použit GPS navigaci (kterou mám doma již asi měsíc nebo víc) ... ale zjistila jsem, že to nefunguje. Neustále čeká na platný GPS signál, ale ten signál nedorazil ani za ten měsíc ... Pak jsem si vzpomněla, že sice jsem se zaregistrovala na stránkách výrobce, ale přístroj jsem ještě nepřipojila k počítači .... takže nebyl aktivován ... Tak jsem to udělala. Přístroj mi hlásil, že to může trvat i 45 minut, než se chytne ... a cesta do Radonic dle plánovače cesty trvá asi 35 minut ... Naštěstí přístroj začal fungovat asi po 20ti minutách, takže ještě během procesu "zahřátí" (pár kol v okolních uličkách). Tak jsem vyrazila. A úplně v pohodě, bez chcípnutí (asi to bylo i tím, že jsem červenou dostala jen celkem asi 3x), bez zabloudění jsem dorazila do Radinic a zaparkovala před domem kamarádky.
Po obědě jsem ještě rodinu kamárádky vezla do Vinoře a pak zpět. Upozornila jsem je ale napřed, že je to jakési riziko sednout si do auta, které řídím já a že psychicky musí být připraveno na to, že to auto každou chvíli chcípne.
Ale dopadlo to docela dobře ... jen si manžel kamarádky všiml, že už jsem někde získala první škrábanec. Tipuji, že při výjezdu z parkovacího stání). Je to malinký škrábanec, takže ... není to konec světa, jednou to přijít muselo, jen jsem nečekala, že takto brzo. Doufám, že nic horšího se tomu autu nestane.
Cestou domů GPS navigace měla problémy se signálem ... tak jsem se tak trošku zabloudila. Poprvé hned po Radonich. Prošvihla jsem vjezd na dálnici. Tak jsem jela přes Počernice, ... ulice Českobrodská... nakonec jsem se dostala na Pražský okruh. Po Barrandovském mostu jsem bohužel místo na Radlickou jela do tunelu Mrázovka. To už jsem věděla, že jsem špatně, to domů nevede. Míjela jsem i odbočku  na Kartouzskou ulici, odkud je (dle mapy) možné dostat se na Radlickou (to vše jsem vyzkoumala na mapách až doma, večer). A to jsem byla hned v Strahovském tunelu. Který je pořádně dlouhý a skonči dost daleko od Stodůlek. Ale naštěstí skončí na Praze 6, kde jsem chodila do autoškoly, tak jsem pak nebyla tak ztracena a našla cestu  (určitě ne nejkratší) domů.
To už byla tma, na Vypichu jsem viděla i bouračku a místo bouračky bylo možno obejít jen tak, že jsem musela na obrubník, ... ale domů jsem dorazila OK a bez chcípnutí.
Takže oproti pátku do bylo takové zlepšení, že kdyby ta tendence vydržela, tak přiští bych se mohla zúčastnit Formule 1
Ale teď vážně: já mám od pátku takovou pokoru v sobě, jakou si nepamatuji, že bych měla. To auto je něco silného. Umí úžasné věci, pomáhá, ale může udělat takové škody, když člověk udělá chybu. Tak se před každou jízdou budu modlit, aby mě Bůh chránil a vedl. Já samozřejmě udělám co budu moci, ale to mnohdy nestačí bez té vyšší pomoci, ochrany.

Den čtvrtý - rozhodla jsem se, že to bude den bez auta ... Pobavil mě ale email kamaráda z Německa (bydlí asi 30km od Karlových Varů) - když totiž četl o mé 100km nedělní cestě, tak napsal, že když už mi to tak jde, tak mohu přidat dalších 20 km a v úterý nebo ve středu mohu k nim vyrazit na večeři, že mám napsat, který den ... Tuto nabídku jsem s lítostí musela odmítnout. Sice se snažím bojovat, ale natolik odvážná nejsem, abych po práci vyrazila na 120km cestu do Německa, řídit ve tmě a v oblasti, kde jsem nikdy nebyla ...

...

16.10.2013:

Po dni "volna" jsem si včera zase sedla do auta a tentokrát jsem vyrazila na Zličín. A musela jsem konstatovat, že ta tendence zlepšení, kterou jsem mohla pozorovat z pátku na neděli, je pryč :-( ... zase to chcípnutí (takže Formule 1 příští rok asi nebude...). Ale možná chyba byla v tom, že jsem neudělala "zahřívací kolo" v okolních uličkách. Příště bez takového kola nikam... Škoda, že neexistuje v Praze něco jako jakési "dopravní hřiště" pro řidiče začátečníky, kde by mohli ve svých autech trénovat všechny možné rozjezdy... protože najít vhodnou uličku není někdy jednoduché (hlavně co se týče rozjezdu do kopce)

Dalším problémem byl to, že jsem asi vyrazila v nevhodný čas ... na křižovatce, kde se z Jeremiášové ulice odbočuje u Bauhausu na Zličín, byl takový provoz, že jsem se nemohla zařadit do levého odbočovacího pruhu ... nikdo mě tam nepustil :-( ... tak jsem vypla levý blinkr a musela jet rovně. Na parkovišti jednoho obchodu jsem pak auto otočila, přiblížila se k té křižovatce z jiné strany a pak už to bylo bez problémů. Na parkovišti u Tesca a Ikea jsem hledala místo, kde je nejmíň aut ... protože to kolmé parkování mezi auty mi fakt nejde ... Takže zatím jsem radši tahala nákup u x metrů dál. Cesta domů OK. Škoda, že na konci každé mé cesty domů mě čeká to úzké parkovací místo a boj s parkováním. Včera jsem ale měla štěstí, protože naproti žádné auto nestálo (3 volná místa tam byla), tak jsem nejdřív zacouvala tam na to velké místo a pak postupně vpřed na moje parkovací místo.

Kolega dnes konstatoval: "příliš rychle pouštíš spojku a příliš málo si pomáháš plynem".
To má zcela pravdu. Teoreticky to vím, ale musím si na to vzpomenout i v praxi.
Což, když jsem klidná, tak to jde a rozjezd není problém. Ale většinou se předem bojím a zapomenu na všechno.

19.10.2013:
Dnes jsem se chystala na patchworkové setkání. Setkání je kousek od Kongresového centra na Vyšehradě. Dlouhou jsem se nemohla rozhodnout, zda tam vyrazit autem nebo radši použít MHD. To se tam totiž jede přes město. Když jsem se ráno probudila a viděla tu mlhu, tak jsem hned otevřela stránky dpp.cz a podívala se na jízdní řády a konstatovala, že musím na autobus, který odjíždí v 11.43. A pak najednou mlha byla pryč, svítilo sluníčko, prostě krásné počasí. Tak jsem si říkala, když nevyrazím autem teď, tak kdy jindy. Po zkušenostech z minulého týdne, jsem radši nejdřív chtěla absolvovat zahřívací kolečko v okolních uličkách ... a že pak podle prožitých chípnutí se rozhodnu, jestli vyrazím autem nebo auto vrátím do garáže a vyrazím na autobus.  Bylo jenom jedno chípnutí, tak (i když cestu k místu setkání jsem již na mapě měla prostudovanou) chtěla zaplnout navigaci. Nepovedlo se mi. Baterka byla vybyta a já neměla se sebou kabel na nabíjení. Tak jsem znova prostudovala mapu a vyrazila. A představte si, bez chcípnutí a bez jiných problémů jsem dorazila do cíle. I jsem našla dost velké místo na zaparkování.

Od Anička Králíkové jsem dostala krásného (ušitého) medvídka - tak už budu mít i doprovod na mých cestách. Sice mi moc neporadí ani při odbočování, ani při parkování, ale ...

Cesta zpátky již byla zajímavější. Tu jsem vyzkoušenou neměla. Tak jsem před cestou důkladně studovala mapu a poslechla všechny rady patchworkových kolegyň. Pro jistotu jsem studovala i to, kde všude je šance zabloudit se, přejet odbočku, ... a kam se pak v takovém případě zhruba dostanu ... aby pak mé překvapení bylo menší. Zjistila jsem že i když přejedu odbočky, tak se snadno (tj. víceméně rovně) dostanu do Holešovic nebo na Prahu 6 a tyhle části Prahy znám z autoškoly nejlépe. Cesta domů dopadla celkem dobře. Přesně podle naplánované trasy. Jen na druhé křižovatce jsem měla problém. Vyjížděla jsem z ulice Sinkulova na ulici Na Panrkáci a tam musím dát přednost. No jo, ale nějaký "hodný člověk" zaparkoval svoje auto (něco mezi osobní a nákladní ... teď si nemohu vzpomenout, jak se jim říká) na rohu a na pravou stranu jsem tak vůbec neviděla, jen kdybych najela na pravý pruh ale tam  bych překážela autům jedoucí zleva. A ke všemu je tam rozjezd do kopce ... můj oblíbený. Stála jsem tam hodně dlouho, než zleva široko daleko nic ... Ještě za mnou nestál žádný nervózní řidič.

Štastně jsem dojela domů až do garáže. A to znamenalo parkování na to úzké místo, které mám vyhrazeno. Na první pokus jsem stála moc blízko k autu zleva. Tak jsem to vylepšila natolik, že po dalších "opravách" jsem stála už několik málo centimetrů od tohoto auta. Beznadějná situace. Přemýšlela jsem, že zavolám sousedovi, jestli není doma a jestli by nedal do pořádku to, co jsem pořádně pokazila. Pak jsem se uklidnila a napadlo mě, že kdybych skopila zrcadla (moje levé a pravé od vedlejšího auta), tak bych to mohla zváldnout. A zvládla jsem :-). A šťastně jsem vystoupila z auta, doma jsem si sedlo do křesla dala si kávu.

Další "čelendž" mě čeká zítra. Nákup v Globusu. Ale až odpoledne. Sice jsem před pár týdny snila i o tom, že v neděli ráno budu jezdit i do kostela autem. Ale po dnešní ranní mlze už takové sny nemám.

A ještě mě potěšili s oznámením, že ve středu bude probíhat čištění garáže v našem baráku a že máme uvolnit svoje parkovací místa. To znamená, že musím najít nějaké parkovací místo někde jinde a ve středu minimálně 2x parkovat i když jsem ve středu vůbec nikam nechtěla ...

Prnví cesta do zahraničí, první cesta po dálnici

Auto ještě ani  nebylo vyrobeno, už jsem měla na přelom říjen-listopad naplánovanou cestu na Slovensko a do Maďarska. A to pro mě znamenalo první cestu po dálnici. Na dálnici jsem ještě předtím nikdy neřídila, takže jsem požádala bráchu, aby přijel autobusem do Prahy a pak domů se mnou. A že musí být na mě hodný, protože já jsem z toho vystresovaná hodně už
předem. Brácha opravdu dorazil ve středu večer a ve čtvrtek ráno jsme vyrazili. Brácha se dobře bavil když viděl moje přípravy (GPS, autoatlas připraveny, některé části cesty vytištěné, ...) a ptal se mě, jestli vůbec usnu před tou cestou. Doufala jsem, že ano. Vyšlo to napůl: sice jsem večer bez problémů usnula, ale kolem třetí jsem se probudila a už jsem znova neusnula...
Ráno v sedm jsme vyrazili. Brácha mi řekl, že žádné zastavení, řídit budu celou cestu já a žádné zastávky ... Já jsem ale věděla, že on je hodný a přehání a nemusím věřit všemu, co říká.

Všechny mapy, GPS, ... tvrdily, že přes Řeporyje .... a vida .... v půlce jedné ulice najednou betonové zátarasy (nebo jak se těm věcem říká)... tak jsem se musela otočit. Dobrý začátek to nebyl. Doufala jsem, že budu mít větší úspěch když pojedu po ulici Jeremiášova a že už tam otevřeli tu novou silnici, která vede k Pražskému okruhu. Tady jsem už měla větší štěstí, silnice již byla zpřístupněna a my jsme se dostali na Pražský okruh, směr D1. Neuplynulo ani několik minut, objevil se další problém. Sluníčko mi svítilo do očí a já neměla sluneční brýle. To stínítko proti slunci v autě nestačilo, protože Slunce bylo nízko ... tak mi nezbylo nic jiného, že občas jako dodatečné stínítko použít ruku (brácha z toho dělal legraci a říkal, že nevěděl, že mám tolik známých, kterým musím mávat ...). Pak přišel další úspěch. Zvládla jsem (na první pokus) odbočku/výjezd z Pražškého okruhu na D1. Na D1 ze začátku byl docela slušný provoz (i tak ráno), kamiony, náklaďáky, ... Kdybych jela sama, tak bych jela asi celou cestu v pravém pruhu bez předjíždění. Ale nejela jsem sama a brácha mě několikrát vyprovokoval natolik, že jsem sem-tam předjížděla. Tak se ukázalo, že se velkých aut bojím natolik, že jedu až skoro nebezpečně blízko k levému okraji svého pruhu. Tak mě brácha pokaždé upozornil, že vpravo ode mě je hodně místa ... a opravdu bylo, ale já to tak nějak necítím. Třeba časem to přijde (jako mnoho jiných věcí o kterých mi zkušenější řidiči tvrdí, že to musím cítit ... a já to samozřejmě ještě vůbec necítím)...
Další problémovu situací pro mě je výjezd z dálnice/z okruhu, když ten výjezd je ostřejší oblouk (nebo jak to popsat). Zase se dostanu až moc blízko k okraji. Takže bych tam asi měla jet o hodně pomaleji ... ale není to lehké, když člověk právě opustí dálnici, kde jel třeba stovkou a za ním je fronta aut.
Občas ještě přišlo zpestření v podobě mlhy (ono se to až k hranicím střídalo sluníčko a mlha). Tak jsem použila i světla do mlhy (jako bylo moje překvapení, že zadní světlo do mlhy je jen jedno ... já myslela, že všechna světla jsou po dvou a nechtěla jsem věřit bráchovi, když tvrdil, že jen zadní světlo do mlhy je jen jedno. Když už chtěl uzavřít se mnou sázku, tak jsem mu začínala věřit a pak jsem pozorovala auta přede mnou a došla jsem k závěru, že brácha měl pravdu (ono to u mého bráchy člověk nikdy neví, zda mluví pravdu či nikoliv).
Dalším úspěchem bylo zvládnutí přejezdu z D1 na D2 v Brně. A tím moje úspěchy cestou domů skončily. Naštěstí jen proto, že u hranic se brácha nade mnou smiloval a převzal řízení (já už měla hlad, řízeň, byla jsem unavená ... a také se bála provozu v Bratislavě). Po Bratislavě jsme tankovali - brácha mi ukázal, že když chci plnou nádrž, tak stačí něco zacvaknout a nemusím hlídat, ono se to samo "vypne". Jeli jsme do Maďarska, tam jsme u sestry vyzvedli děti a vrátili jsme se na Slovensko, do Kolárova.

Ve čtvrtek mě už do auta nikdo nedostal ... resp. brácha ještě dosáhl toho, že jsem zaparkovala do dvora před jeho domem.
V pátek jsem vezla maminku na hřbitovy do Bodzianských Lúka a do Kolárova. Brácha tentokrát seděl ve svém autě a jel celou cestu za mnou (a vezl děti, které já si netroufla). Máma to komentovala tak, že jen slavní mají takový doprovod :-)
Cesta z Kolárova do vesnice Bodzianské Lúky je hodně klikatá a kvalitní není vůbec. Já se takových zatáček bojím natolik, že jsem jela pomalu (padesátkou). Málo totiž věřím tomu, že to auto udržím ve svém pruhu. Mámě se ta rychlost zdála nízká a brácha mi chtěl namluvit, že je to zakázané jet takto pomalu, že za to možná dostanu pokutu. Já argumentovala, že nejsme
na dálnici, takže nic takového nepřichází v úvahu ... a doufala, že tentokrát mám pravdu (ne jako co se týče zadních světel do mlhy...).
To jsem také nevěděla, že jet na Dušičky na hřbitovy znamená potkat policii, která řídí provoz u hřbitovů. A že to také znamená málo míst (a ještě k tomu úzkých) pro parkování a to je pro mě velký problém. Tak jsem parkovala pokaždé docela daleko od vchodu (což se mamince samozřejmě nelíbilo), protože tam bylo více míst. Když jsem dorazili domů, myslela jsem si, že do soboty mám klid. Ale neměla. Všichni říkali, že bych měla trošku trénovat to parkování a rozjezdy. Tak jsme s bráchou vyrazili na konec naší ulice, kde je takové větší opuštěné místo. Aby brácha navodil tu správnou atmosféru, tak mi při pokusech o rozjezd říkal, že "rychleji, vždyť je za námi fronta ...", vedl mě pak do uliček, kde hodně aut parkovalo venku a mezi nimi moc místa nebylo. A když jsme zkusili parkování vedle jiného auta, tak zrovna tam přijelo policejní auto. Já říkala, že z toho místa nevyjedu, dokud tam to policejní auto stojí. Nakonec jsem přece jen vyjela. Ono totiž jeden z těch policajtů vystoupil a šel do jednoho domu a druhý policajt zůstal sedět v autě ... a to dost dlouho. A také proto, že brácha tvrdil, že je zná ... ale jaku už jsem snad psala: u bráchy člověk nikdy neví, kdy mluví pravdu a kdy vtipkuje ...
V sobotu byly na programu další tři hřbitovy (Kameničná, Komárno, Chotín) a návštěva příbuzných. V rámci pátečních a sobotních cest jsem ujela asi 150 km. Řeknu vám, že byl zážitek řídit v těchto končinách, kde cyklisté jedou kde a jak se jim zachce a dávát nějaké znamení o změně směru jízdy považují za zbytečný luxus. Dávat znamení o změně směru jízdy před křižovatkou kde například hlavní silnice vede doleva a rovně je vedlejší, to je tam také pro většinu řidičů nepodstatná maličkost a proto se ani neobtěžují ...
A pak přišla neděle, což pro mě znamenalo cestu zpátky do Prahy ... tentokrát už bez bráchy. Seděla vedle mě maminka, která neřídí, ale ráda mluví a radí (byla na mě ale celkem hodná). Zhruba od druhé minuty cesty pršelo. A to dost intenzivně. Asi tak 350 km. Pak asi 50-80 km nepršelo. Aby ani tento úsek nebyl bez zážitků, tak jsem musela tankovat (tentokrát už zcela sama). Naneštěstí jsem zvolila pumpu, kde udělalo přestávku hodně řidičů, což znamená málo míst na parkování ... což jak už víte, není moje silná stránka. Nějak jsem zvládla (ale řekla bych, že jen za pomoci strážných andělů) i omezení na D1, kde bylo méně pruhů, byly užší než normálně, kde většině řidičů omezení rychlosti nic neříká ...
Za poslední úspěch na této cestě se dá považovat to, že jsem zvládla výjezd z D1 na Pražský okruh - směr Plzeň. To jsem si naivně myslela, že už to bude bez problémů, jen  hlídat výjezd 19 a pak už se dostanu domů bez problémů. Ale nebylo tomu tak. To mě navigace vedla přes Řeporyje, kde byla objíždka a tu jsem zcela bez problémů nezvládla, dostala jsem se malých
úzkých uliček, už byla tma ... ale cestu domů jsem nakonec našla. Teď už vím (protože jsem se večer podíval na mapy na netu), že jednodušší je výjezd 21, která vede přes tu nově otevřenou silnici na Jeremiášovu ulici a odtud se už na Raichlovu ulici hravě dostanu.
No a doma mě čekalo parkování na to úzké místo ... které tentokrát bylo ještě užší než dříve, protože řidič/řidička tak šikovně zaparkoval(a) to svoje auto na místo vlevo od mého parkovacího místa, že stál skoro na dělící čáře ... a z právé
strany mám furt ty betonové sloupy ...
Já jsem byla tak šťastná, když jsem mohla z auta vystoupit! Minimálně do soboty do něj nevlezu.
Ale musím řici, že cítím nějaký pokrok poté, co jsem čtyři dny za sebou každý den řídila a ne málo. Už je těch chcípnutí méně (ale ještě pořád jsou ... ale jen když někdo za mnou stojí nebo když mě někdo pozoruje ... když jsem sama a široko daleko nikdo, tak mi ty rozjezdy jdou). Byly i úseky, kde jsem byla v pohodě a líbilo se mi, že jsem řídila.

1.12.2013: mj. cesta do Třemošné

Už jsem se dlouho neozvala. Od mého minulého příspěvku funguji jako víkendová řidička. Minulý měsíc jsem měla jen takové kratší cesty - na Karlák, na Vyšehrad ... občas ale byly zajímavé, hlavně před třemi týdny v neděli ráno, kdy byla mlha jak blázen (a k tomu brzo ráno ještě i tma ... ale byla taková mlha, že tma už k neviditelnosti asi nic nepřidala). I když jsem  jela po trase, kterou i docela znám, tak jsem vůbec netušila, kde jsem. Možná v takovém počasí se hodí mít zapnutou navigaci i když jedu po známé trase ... abych měla představu, kde právě nacházím, kdy bude brzo zatáčka/odbočka ...

V minulých týdnech jsem řešila několik věcí kolem auta:
- zimní směs do ostřikovačů: jak si vybrat? Dá se dolít ke "letní" kapalině? Jak na dolívání ... z té nádoby, v které se ta kapalina prodává to moc nešlo. Víc tekutiny se dostalo vedle než do příslušné nádrže. Tak jsem si musela koupit větší trychtýř.
- jak odstranit již neplatné dálniční známky (vyhrála rada: škrabka na sklokeramickou desku a následně odlakovač na nehty)
- jak často mýt auto? Jak fungují automyčky? ... Tento problém jsem zatím odložila, protože jsem se od dotázaných dozvěděla že to mytí auta moc nepřehání, asi 3-4krát do roka ... no a já mám to auto teprve necelé dva měsíce, takže času je dost.

Auto mi už moc nechcípá při rozjezdu (jen když za mnou stojí jiné auto a moc blízko ... to ještě moje nervová soustava nedokáže zpracovat bez problémů). Už se cítím v autě lépe, najdou se i chvíle (i delší) kdy se mi to řízení líbí ... tak snad jsem na dobré cestě ... Ale ještě pořád trvá ta nepříjemná situace, že když se někam chystám autem, tak hodinu (nebo víc) předtím musím několikrát na toaletu. Kdo by si myslel, že koupě auta bude mít za následek i zvýšenou spotřebu toaletního papíru. Naštěstí v okamžiku, kdy si sednu do auto, tak se moje nervy uklidní.

Dnes jsem podnikla trošku delší cestu. Jela jsem do Třemošné. A pár zážitků z té cesty mám. Respektive první zážitek byl na světě ještě předtím, než cesta do Třemošné začala.
Už jsem o tom psala několikrát, jak mi nejde parkování na to svoje úzké parkovací místo v baráku. No a ráno jsem byla autem ve městě a v poledne jsem se chystala vyrazit to té Třemošné. Tak jsem si říkala, že pokud bude před barákem volné parkovací místo, tak nezajedu do garáže, ale na tu půlhodinu zaparkuji auto venku. Tam se parkuje podélně a v autoškole jsme to trénovali nejčastěji a neměla jsem s tím výraznější problémy (no je pravda, že tam jsem neměla problém ani s rozjezdem a jak mě to pak potrápilo, když jsem najednou sedala (ve svém) autě sama). A vida, před barákem bylo jedno volné místo, tak jsem se zaradovala ... má radost byla velice rychle pryč ... ta naše ulice totiž nemá snad ani jeden metr rovný kousek. Buď je to z kopce nebo do kopce. To volné parkovací místo bylo do kopce. Za mnou krásný, velký Volkswagen za minimálně milion korun ... Navíc před volným místem nestálo auto, ale strom ... a v autoškole jsme parkovali podélně vždy mezi 2 auty .. i v učebnicích a návodech se popisuje ta situace ... ale tady nebyl ten "záchytný bod", kde zastavit auto, ... No, byly to horké minuty, než jsem to auto zaparkovala. A nikdy víckrát mě nenapadne, abych takovým způsobem zjednodušila svůj život ... protože jsem ho spíše zkomplikovala. V garáži to aspoň není z/do kopce, situace je známé, vím předem, že s kolmým parkováním mám problém, nikdo nevidí, jak se tam trápím (nebo jen málo lidí) ...

Před cestou vždy důkladně prostuduji mapu na internetu, naplánuji tam trasu, na "zajímavější" výjezdy/odbočky se podívám detailněji .... takhle tomu bylo i před mojí dnešní cestou do Třemošné. Plán ze seznam.cz byl: Jeremiášova, Rozvadovská spojka, dálnice D5, exit 67, Kyšice, Chrást, Zruč, Třemošná.
Ale samozřejmě jsem radši zapla navigaci. A ta mě z dálnice vyhnala už u exitu 62. Tak jsem do Třemošné jela přes Litohlavy, Smědčice, Chrást, ... Cesta je to určitě romantická (aspoň v některých ročních obdobích), ale že není pro začínající řidičky, které se na serpentínách, přes les, v zatáčkách, ... necítí úplně ve své kůže, to je jisté. Po pár kilometrech mi bylo jasné, že cestou zpátky touhle cesto nejedu, ale zkusím to přes Kyšice ... i když jsem nemohla předem vědět, zda ta cesta bude lepší ... Nakonec byla lepší :-)

Škoda, že bude zima, takže asi bude sníh a led ... a tak já asi moc jezdit nebudu, protože na sníh a led se necítím připravena. Tuhle výzvu bych nechala radši na příští rok. No, uvidíme ... kdo ví, co přinese život. Většinou ne to, co člověk naplánuje ...

 

Pokračování? Možná... příště

terkep